STŘEDA- vyšší váha je třeba!.

Tak a zase další ŠOK!. .. tohle Vám nepřeju, je to prostě jak na tobogánu. Je 17.6.2015 kolem sedmé ráno a ranní doktorka mi oznámila, že náš váhový pokles je 11%- panebože, jakto?. Kdyť kojím!.

Prostě malej ubral- jak byl na fototerapii kvůli žloutence, tak prostě pořád kakal a nic, snažil se pít- mně přišlo, že mi upadne prso a ona se na mě kouká, jak na matku, co není schopná nakrmit svoje dítě?. FUCK!. Nechci být sprostá, ale cítila jsem se strašně... ošetřovala nás lékařka, která mi řekla, že tahle hranice je vážně překročená, že prostě do 10% ano, ale 11% už ne. Oznámila nám, že budeme kojit každé dvě hodiny, že budeme jezdit na neonatologii na vážení (před kojením a po kojení)...

Přepadla mě stresovka.. zase jsem byla prostě DOLE!. My se z toho snad nikdy nedostaneme. Malej byl hrozně spokojenej a chtěl spinkat, ale nesměla jsem ho nechat. Dostala jsem stříkačku a řekli, ať se snažíme- kojíme, dokrmujeme odsátým mlíčkem a musíme nabrat. Nejdřív jsem mu tu stříkačku cpát nechtěla, ale nakonec jsem věděla, že není cesty zpět a že tímhle stylem "nepřibírání" se domů nedostaneme ani za 10let... 

Přepadl mě pocit zoufalství, když malej 25 minut sál, pak chtěl ještě a nakojili jsme 15ml... Nechápala jsem, kde je chyba, tak sestřička mi dala moje mléko, které jsem měla odstříkané v lednici a že mám dokrmit. Pak přišla na pokoj malému změřit funkce a já jsem plakala nad jeho postýlkou... povídala jsem mu, jak moc mi chybí tatínek a že bez něj už nemůžu být, jak budeme ležet spolu ve velké postýlce a sestřička mi říká: "Co se děje?" a já jí říkám, že prostě mi to přijde nekonečné, že to nejde a že kojíme a stejně žádná změna. Sestřička mi řekla, že je malej šikovnej a že to půjde, ať mu dám čas, ať nakrmíme, pak se dojedeme zvážit a tak dále... konečně jsem si řekla, že ta sestřička asi nebude tak strašná, když se takhle mile zachovala, ale...

Za chvíli na pokoj dorazila maminka, co má na JIPce holčičku se stejnou váhou jako my, ale mají obrovskou výhodu- je donošený 38tt, takže jen váhově menší. Přišla a říkala, tak se tam přiřítila sestřička a říkala, že mi důrazně zopakovala, že mám každé dvě hodiny kojit a prý ta lahvička s příkrmem vůbec neubyla- snědl z toho 20ml, takže říkám vážně šok!.

Kráva!. To si nedokážete představit, jak moc mi cukalo v ruce a jak jsem se chtěla zvednout a dojít tam, řekla bych jí něco, co by ji asi trošku vykolejilo. Asi by čuměla, jak mám prořízlou držtičku (ať nejsem zase tak extrémně sprostá)...

No nakonec jsem říkala, že ne!. Ještě jim s Tobíkem ukážem, to její chování mě spíš nakoplo, než aby mě dohnalo k dalším slzičká...

.... Od té chvíle jsem to do něj lila jak blázen ještě víc, budila jsem ho, jezdilo se na vážení a ona zapisovala.

Manžel přijel večer- vykoupali jsme malého a strašně mi pomohl- dala jsem si po náročné noci sprchu, která vám v době po porodu přijde jako týdenní pobyt v lázních :D !. pak mě nechal ať se prospím a zvládl se mnou dvě krmení- malého jsme nevyčerpávali u prsa a dávali jsme stříkačkou... přišlo mi, že mi to vůbec nejde, tak to udělal manžel a musím říct, že v krmení stříkačkou je přeborník! J

Ani jsem nedoufala, že to půjde tak dobře!. Hned na váze skočila třicítka a já jsem se s brekem loučila s manželem... s vyhlídkou toho, že brzy už budeme všichni spolu, což mě strašně nakopávalo. Noční kojení jsem vzala jako výzvu a hurá na to!.

Konečně jsem se dočkala "střídání směny" – sestřičce, co tam byla se zdálo divné, jak to bylo přes den.. koukala do papírů a říkala, to snad ne.. jak jste to kojili?. Kdyť se nemohl ani vyspat... tak jsem jí říkala, že to byla iniciativa paní doktorky a sestřičky.

Zvážila nás a řekla nám, že v noci budeme jezdit po 3 hodinách, že ho necháme aspoň vyspat a nebudeme ho trápit. Tak a najednou to šlo. Pumpuvala jsem ho prsem i stříkačkou, ale stříkačku jsem celou noc zapírala, aby to vypadalo, že prostě to jde prsem a nebyla to další překážka. Moje pediatrička mi řekla, ať ho krmím i ve spánku, ať mu to stříknu do pusinky apod. Brala jsem na její rady, protože vím, že to je zkušená žena a že sama má dvě děti a ještě pracuje v oboru.

Na večerní vizitě nám bylo oznámeno, že máme +30g, ale že si tu asi ještě týden minimálně poležíme, že měl malej toho vážně hodně a abychom se s ním doma nemuseli trápit- další slzy, tak jsem už volala manželovi a pediatričce, která mi řekla- počkejte na primářku, sloužící lékaři o ničem nerozhodují.

V noci jsem na vážení dávala ponožky, aby to bylo lepší :D ... nakonec jsem zjistila, že mají kolem 15g, ale pomohlo to :D... Tobíček vypil 60ml, 40ml nebo 20ml-bylo to různé. Dostávali jsme pochvaly a spali jsme celou noc.. vždycky jsem ho nacpala a spal jak dudek. Zase budík po 3 hodinách a znovu...

Ráno mě potěšilo, že máme nahoře 10g!. Hurá!. U nedonošence to je prý jak kilo :D!. (no asi to není jako kilo, ale je to pokrok) ... no takže 40g přes den a 10g za noc!. Úspěch se dostavil!.

Paní primářka nás zkontrolovala a říkala, že je super, že jsme nabrali, ale před vizitou jsem nakojila jen 18ml, ale nevadilo jí to.. říkala, že budeme krmit dle potřeby. Malej se dostal na 2380g a já doufám, že už se to blíží ke konci!.

Paní primářka konstatovala při měření teploty apod., že musí papat, abychom šli už domů, aby se nám konečně ten pobyt chýlil ke konciJ. Chtělo se mi brečet radostí, tak sem říkala, že včera na vizitě nám bylo řečeno, že to je ještě na týden a ona... kdo vám to řekl?. Tak říkám, že ta doktorka, co nás tu honila každé dvě hodiny na kojení. Primářka říkala, že když nabereme, tak nevidí důvod, proč by nás tu ještě držela. Sama chápe, že po nekonečných 11 dnech mi už manžel strašně chybí.

A sakra!. Opět zvýšená žloutenka :/ .. to se z toho picnu. Hodnoty nepatrně na 200, takže hodím postýlku pod okno a budu doufat, že i to na nic počasí- nám trochu pomůže. Hraniční hodnota sakra!. Už si nedokážu představit, že by nás tu držela žloutenka... prý musíme hodně pít, takže je půl 11 a já mu jdu přihrát prso a pak mu dám ještě stříkačkou, je to třeba a jestli to má být poslední mučení v nemocnici, tak to musíme dotáhnout do konce!.

...