jsme daleko nebo vlastně na ZAČÁTKU.. na začátku,

 Jo tak to ráno, kdy jsem už pátý den šla na vizitu na JIPku a sama jsem byla propuštěna se slovy: "Můžete domů maminko, když Vám pustí miminko..." (ano, vehnalo mi to slzy do očí, pak si primářka uvědomila, že to nebylo vhodné, že moje je to nedonošeňátko a omluvila se)

Na vizitu jsem šla s hrozným pocitem, úplně se Vám svírá žaludek a čekáte, co bude... hlavně si říkáte "ať to není horší" ! .

Paní primářka se na mě usmála v chodbě a letěla na porodní sál, zkontrolovat nějaké miminko, co se narodilo 37+4 .).. (říkám si, tak Ti už mají vyhráno...) šla jsem k inkubátoru, dala ruce dovnitř a koukala na nějJ... no a paní primářka přišla do 20minut a říká- počkejte, máme překvapení... Váš syn od půlnoci dýchá bez kyslíku a drží se! J krásnej pocit, když obrazovky ukazovaly kolem 80-85, když pod 70 to jít nesmí a 100 je maximum.. chodila jsem tam o to častěji, musela jsem se uklidňovat, že monitory a jejich hodnoty neklesají, abych byla v klidu ;) .. 

a držel se, ježiš jak já byla v tu chvíli šťastná.. a jak ležel spokojeně a bez hadiček- to bylo strašně krásný... věděla jsem, že se to může ještě zhoršit, primářka říkala, že to sama nechápe, že to tak rychle absolutně nečekala... ale že to je prďolka šikovnej J..!.

Ten den se zapíše do historie, volala jsem manželovi, že máme překvapení a všemJ) měli obrovskou radost!.. začínal i lépe papat- sál ze stříkačky mé mateřské mléko a já dál odsávala jak divá. Když jsme se na něj pak byli podívat, bylo nám strašně krásně.. říkali jsme si, jak nádherné máme miminko a mně zajímalo jediné, kdy už budu máma na plný úvazek??.