Proč mám stále pocit, že „Vím, že NIC nevím“ … ?!
Sekundy, minuty, hodiny, dny v nemocnici?. Ani vteřina nejde dopředu, když chcete vidět pokrok, máte pocit, že na něj čekáte i několik měsíců- ač to jde výrazně rychleji. V noci nemůžete spát a všechny myšlenky a sny se odráží v negativní vidinu budoucnosti, protože vidět budoucnost růžově, když máte pár denní miminko a je vše špatně?. To by nezvládla ani ta nejsilnější maminka.
Měla jsem pocit, že hadičky a přístroje kolem mého syna se jen množí a já vlastně vůbec nevím, co kde má a k čemu je to dobré. Nakonec jsem se dovolala mojí pediatričce, která je naší známou (manželovi byl její syn za svědka a bydlí kousek od nás)- vím, že je kapacita a bude všemu rozumět lépe než já. Poplakala jsem si do telefonu a ptala se: "proč zrovna vy?" .. pomocí mobilu a sms mi hodně pomáhala a spojila se s primářkou neonatologie, kde mi maličký ležel na JIP. (znala se s primářkou) ... možná to je protekční jednání, ale co?!. Jde o mého syna a v dnešní době je protekce dobrá věc!.
Paní primářka mi řekla, ať se ptám... U Tobíka byl problém- hypertenze na plicích, zvyšoval se mu tlak a stále nebyl schopný sám dýchat. Snažila jsem se využít google, abych načerpala hodně informací, ale dočetla jsem se jen to, jak to postihuje ženy ve věku nad 40let.. asi nějaký špatný odkaz.
Ale bylo mi řečeno, že to nezpůsobuje trvalé následky... tak se mi hodně ulevilo.
Bylo mi vysvětleno, že sondičku má na papání, i když už hezky sál ze stříkačky. Pak že má kanylku na ruce, kde se spustí adrenalin v případě nutnosti nebo se dodají vitamínky, pak v nosánku, aby dýchal a na ruce i noze má senzor, který je jen přilepený zdravotní izolepou- vysílá na monitory saturaci kyslíku. No nevím- jste z toho moudřejší?. Ano, asi ano.. ale to nemění nic na tom, že už čekáme až tohle bude za námi a budu moc zapomenout na to, jak mělo moje dítě kolem sebe tolik hadiček apod. Bála sem se ho i fotit- nechtěla jsem ukazovat fotky, jak má všude hadičky apod. Ani jsem lidem okolo nepřiznala, že je to až tak špatné- táta to věděl, manžel a tchýně, ale okolí si myslelo, že je Tobík "jen" v inkubátoru. Nedokázala jsem prostě do okolí vystřelit tu zprávu, že jsem nedokázala donosit moje milované miminko... (naštěstí selhalo m tělo a né já jako matka)
konečně jsem k němu mohla dát ruku, aby se uklidnil.....
