MLÍČKO nestačilo, musíme BOJOVAT..
Myslela jsem si, že mlíčko nám pomůže a už půjde vše jen nahoru a brzy budeme jen spolu. Jenže opak se stal pravdou.. Tobík měl podezření na problém se srdíčkem, prý se tam nemusí douzavřít nějaké části, jako ostatním miminkům po porodu a tím pádem by tam mohla vzniknout vada. Byla jsem hotová z toho, že můj dvoudenní syn má kanyly a hadičky kolem celého tělíčka a do toho ho půjde ještě kontrolovat kardiolog. Ležela jsem na posteli v pokoji, kde jsem byla jen já- 4 světlé stěny a dvě postele, nejhorší bylo, že vedle mě byla dětská postýlka, ale byla úplně prázdná.
Není nic horšího, než se každým "mrkem" koukat doprava a vidět, jak je vedle Vás postýlka, která je úplně prázdná. Cítila jsem se strašně, začala na mě dopadat deprese, když jsem si uvědomila a zavzpomínala na chvíle, kdy jsem šťastných 8 měsíců- 36týdnů hladila denně několikrát své bříško, jak mě moje miminko kopalo, jak se rozpohybovalo, když domů přišel táta a na bříško položil svoji ručičku... ať jsem nadávala, jak jsem nadávala- vše mě bolí, tohle mě namáhá, nemůžu spát na břiše apod., tak jsem byla stejně strašně šťastná, že jsem ani na vteřinu nebyla sama. Když jsem si sedla do auta a pustila jsem mu rap, tak se hejbal :D neměl rád dechovku a podobné "slátaniny", co hráli občas, když se mi vybil iPod. Vzpomínám na dny, jak jsem se ráno nemohla zvednout na poprvé z postele, přes tu bouličku, co se mi udělala na bokuJ... byl všude, pořád se mnou a když mi bylo nejvíc smutno, tak jsem si s ním povídala... říkali jsme mu, jak moc se na něj těšíme a jak ho strašně milujeme, takže víme, že náš chlapeček dostal šanci bojovat a díky tomu, že věděl, jak moc pro nás znamená- nepřestal ani na chvilku. Přes všechny komplikace a dny, kdy jsem musela ležet s nohama nahoře a zvažovat, zda je čůrání opravdu, tak akutní, abych se zvedala.. i přes ty dny jsem věděla, že to je chvílemi trápení, ale vždy radost, kterou dělám pro náš "smysl života" ...
Už chápu proč se o mě rodiče báli, už chápu, proč nemůžu vidět, jak mé dítě něco bolí, už chápu, jak je důležité zůstat silná pro ten uzlíček štěstí, co máme. I když jsem za den v nemocnici vyplakala moře slz, tak jsem věděla, že prostě to vyhrajeme!. Protože silnější a milovanější rodina pro našeho Tobiase neexistuje. Ve vteřině mě přestalo trápit všechno okolo, protože to nebyl život- né ten, co mě teď potřebuje!.
Tobískovo vyšetření naštěstí dopadlo dobře a tak se doktorka zaměřovala na to, jak moc potřebuje kyslík a co se bude dít dál, ještě bylo nutné udělat stěry a nějaké kontrolní náběry, vyšetřit ouška a očička či ledviny.
Celou noc jsem co hodinu chodila na JIP a dávala jsem se dohromady se skutečností, že tohle je teprve ZAČÁTEK, i když sem si ten náš společný začátek představovala naprosto jinak.
Už jsem se opět hroutila a měla záchvaty, kdy mě musel manžel okřiknout a říct, že teď mě malej potřebuje a že prostě je třeba bojovat, že musím sama vidět, jak moc je statečnej a hlavně mi zdůrazňoval, že nesmím přijít o mléko, že tím bych malému jen a jen uškodila. Přišla jsem s manželem na JIP a bylo mi řečeno, že paní primářka musí malého napíchnout, tak máme počkat za dveřmi- slyšela jsem svého chlapečka, jak brečí jak blázen... hrozně sem chtěla za ním, ale ta představa, že vidím, jak ho napichují?. asi by to byla poslední rána, kdybych se složila a nedokázala vstát. Manžela to trápilo, ale byl stokrát větší bojovník než já a představa, že jsem sama.. úplně sama?. Nikdy bych to nemohla zvládnout!.
Najednou nám řekli, že je Tobísek napíchnutej a že můžeme k němu.. a paní primářka mě poplácala po rameni a říkala, ať nepláču, že mu vyndali kanylu z hlavičky a dali mu ji do ručičky... ach, jak já jsem si oddychla. Najednou jsem viděla i v tomhle "malý krůček vpřed" ... 