můj POROD!.

Ano, jestli je opravdu důvod si uchovávat vzpomínky, tak si chci rozhodně uchovat i tu nejemocionálnější, nejhorší a zároveň nejkrásnější v mém životě.

Celé to začalo už před osmi měsíci, kdy se mi ráno rozzářily oči nad těhotenským testem, který se zbarvil "dvěma čárkami" a já zjistila, že čekám miminko s přítelem Jakubem...

(zasvětit ostatní do těch 8 měsíců- to by trvalo ještě hodně dlouho a minimálně dalších "milion-třista-devadesát-osm-tisíc" stran, takže začnu až u toho podstatného dne...)

Den 8.6.2015 se zdál normálním běžným těhotenským dnem- tím méně příjemným, protože osmý měsíc těhotenství přináší spíše bolesti zad, oteklé nohy, vyčerpaný výraz a sekundy, minuty a hodiny čekání na to, kdy už konečně nastane ten den "D"... nepravidelné kontrakce, které mě doprovázely již třetí den jsem se snažila ignorovat- zase poslíčci .) ... chvíli mě bolelo břicho po 4 minutách, jindy po 20 minutách a pak hodinu nic. Tak jsem si šla lehnout, usnula jsem sotva na 20minut a přišla na návštěvu tchýňka, tak jsme si šly sednout do jídelny a povídaly si, co je nového.. říkala, že jako vážně nevypadám dobře, že už to asi evidentně každým dnem přijde. Manžel přijel a domluvili jsme se, že pojedeme na nákup.. no domluvili, nejdřív odporoval, protože chtěl, abych odpočívala, ale nakonec usoudil, že "rychlý" nákup zvládneme.

Nákup probíhal klasicky, jako každý jiný... doma se vynosily tašky a šla se dělat večeře, dala jsem si sprchu a šla jsem si lehnout do postele, že "dokoukám" epizodu seriálu, který jsem díky nákupu nestihla. Prvních 20minut bylo vše dobré, časté bolesti břicha mě sice nadále doprovázely a co?. Najednou ustaly a byl klid.. začala jsem se uvelebovat na spánek a v tom sem cítila tlak na močový měchýř, ale byla jsem líná se zvedat a dojít si na wc, tak jsem ležela dál a zadržovala to... v tom se mi do podbřišku vehnal tlak, jakoby mi někdo v břiše nafukoval balón a prásk!. Mokro jak blázen a už říkám manželovi, že mi asi praskla voda... odkryla jsem deku a přemýšlela jsem, zda to je vážně voda, zda jsem se spíš nepočůrala :D .. ale tok nešel zastavit. Jakub začal volat kamarádům a mamce, že nám praskla voda. Já jsem si šla dát sprchu a začala jsem volat do porodnice, Jakub si "dejchnul" ze svého astmatického dýchátka a bral tašku s věcmi.

Já jsem se oblékla a brala jsem ručník, protože voda mi pořád odtýkala. Na Mělník jsme dojeli ani ne za hodinu od prasknutí vody a bylo před desátou večerní. Kontrakce jsem měla po 5ti až 10ti minutách. Jelikož jsem byla teprve 35+5, takže konec 36týdne těhotenství, tak mi bylo oznámeno, že přesto, že je můj chlapeček nedonošený, tak kvůli odtoku plodové vody musíme porodit do 24hodin, abychom předešli komplikacím. Na příjmové ambulanci mi pořád odtýkala voda a za mnou byla louže, v autě mokrá sedačka a doma durch matrace.

Byla jsem napojena na monitor, kde se zaznamenávaly ozvy, jak mé, tak miminka. Kontrakce se stupňovaly, ale pořád bych tomu neříkala "porod". Doktorka mě vyšetřila a udělala mi hmat, kdy mi odtekly všechny zbytky plodové vody, oznámila, že čípek již zanikl a jsem otevřená na 2 prsty volně. Poté zjistili, že mi musí udělat náběry krve a zjistit příčinu předčasného odtoku plodové vody, jelikož jsem ještě neměla nabrané stěry na streptokoka, tak jsem si musela nechat napíchnout kanylu a sestřička mi do porodu musela zajišťovat infúze antibiotik, aby se malý nemohl otrávit.

Na pokoji s jinou maminkou a jejím miminkem- jsme s manželem vypisovali papíry, kde jsme se vyjadřovali k rodinné anamnéze, svým rozhodnutím, dávali jsme souhlas a vyplňovali papíry o prohlášení k malému. Musím uznat, že v těch bolestech je to vážně paráda, když se musíte soustředit na čtení. Uběhla hodina a byl mi natočen další monitor, pak mě přesunuli do návštěvní místnosti, která mi posloužila jako "hekárna" .. byla jsem na všech čtyřech zabořená do manželova klína a funěla jsem jako lokomotiva. Dle vaginálního vyšetření jsem se otevřela o další 3, takže na 5 prstů. Věděla jsem, že mi nějaký čas ještě zbývá.. kolem jedné ráno už byly kontrakce asi hodinu po 2 minutách a méně.. nedařilo se mi pořádně se vydechnout a již přišla další.

Sestřička nám proto připravila porodní box, kam jsme se s manželem přesunuli. Tam mi bylo uděláno vyšetření a do infúze mi začaly kapat další antibiotika. Do sprchy mě už nikdo nepustil a tak mě napojili na monitor, malému se tam už evidentně nelíbilo a křížové bolesti dosahovaly mého maxima- toho, co dokážu zvládnout, ale ne moc dlouho.

Sestra konstatovala, že už to brzy přijde- to jsem na hodinách registrovala čas kolem půl 3 ráno a otevření na 7-9 prstů.. začalo mě to nutit na tlačení, malý rychle sestoupil, jelikož monitory neměly ukázkové hodnoty, tak mi sestřička udělala hmat- ten nikomu nepřeju- jedna z nejhorších bolestí celého porodu. Najednou přišla doktorka a už se oblékala, dostala jsem několikrát vynadáno, že špatně tlačím a že jsem hysterická, omlouvala jsem se za své chování a držela se svého manžela. Nedokázala jsem pomoc malému na svět a už jsem propadala šílenství, nakonec mi píchli do kanyly injekci, která zesílila kontrakce, protože už bylo znát, že je v děloze něco špatně.

Manžel mě neskutečně nakopl a já jsem se rozhodla, že to půjde... následovalo několik zatlačení a už byla vidět hlavička, nakonec jsem zabrala z plných plic a malej byl venku. Měl šišatou halvičku a byl celý od mázku a krve. Slyšela jsem ho zařvat a už mi bylo řečeno, že mám to nejhorší za sebou, ale neměla jsem!. Porod placenty sice šel sám, protože tomu pomohl hormon a doktorka, která zatáhla za pupeční šňůru, ale bylo to nepříjemné, placenta měla barvu do černa- přesto, že běžně bývá spíše růžová a už všem bylo jasné, odkud moje příčina předčasného porodu je.

Nástřih hráze naštěstí nebyl nutný, ale nějaké vnitřní šití ano- a to byla bolest, jak druhý porod. Naštěstí bylo do 20ti minut hotovo a my s manželem byli šťastní, donesli mi malého na hrudník, ale jen na chvilku, protože ho odnášeli na dětské oddělení jip, kde se musel "dopéct".

S manželem jsme ještě ze sálu rozeslali sms blízkým o narození našeho  syna Tobiase, který se narodil 9.6.2015 ve 3:15 s mírami 2630 g a 47 cm.

Byla jsem ta nejvyčerpanější, ale zároveň ta nejšťastnějsí na celém světě!. Měla jsem po boku skvělého manžela  a už konečně i našeho syna.

Po dvou hodinách jsem šla do sprchy a rovnou ze sálu po svých za malým na jip. Bylo to hrozné... hadičky, kanyla, světlo a ani dotknout jsem se ho nemohla, nemohla jsem ho chovat, mazlit a ani kojit. Měl slabé hodnoty a musel mu být dodáván kyslík, ..  to, co jsme s manželem při zhoršení druhý den prožívali se mi ani nechce psát, protože nechci, aby měl Tobias uchované ty nejhorší vzpomínky na dobu po porodu. Pořád jsem plakala a čekala, co s mým chlapečkem bude. Až po 5ti dnech mi spadl kámen ze srdce, kdy byl odpojen a mohla jsem ho přebalit, nakojit a pomazlit.

Stále je potřeba, aby ležel na novorozeneckém oddělení, ale už jen na výhřevné dečce kvůli termoregulaci. Začal otevírat očička a manžel si ho konečně pochovalJ... byl to tak skvělý pocit. Naštěstí jsou na Mělníce sestřičky, které jsou specialistky na laktaci  a tak jsem se za těch 5 dní zvládla rozkojit pomocí odsávačky a malý dostával od začátku mé mlíčko. Dnes jsme 5 dní po porodu a malý má váhu kolem 2400g, ale snaží se.. pije, mazlí se, řve jako každé správné miminko.

Podle testů se prokázalo, že mé tělo nemělo dostatečnou funkci na donošení miminka a placenta mu mohla akorát ublížit. Můžu být šťastná, že mé tělo si to včas uvědomilo a že odtekla voda, která nás donutila odjet do porodnice, že se porod včas spustil a že po 6,5 hodinách byl malý na světě.

Ani jeden jsme se nestihli nakazit od nefunkční placenty a tak nebylo třeba léčit antibiotiky. Tobíček měl jen lehnou žloutenku, která se vysvítila na fototerapii v prvních dnech, co ležel v inkubátoru.

Nelituju ani dne, ani jediné bolesti, kterou jsem prožívala... o to víc jsme teď jako rodina silnější a budeme si více vážit společných okamžiků. Čeká nás ještě běh na delší trať- než ostatní miminka, která se rodí v termínu, ale ten náš kluk to jistě brzy dožene a bude nám všem krásně.

Porod není nic strašného- je to jen bolest a štěstí, které se nedá ničím jiným nahradit. Je to největší životní zážitek, když dokážete s milovanou osobou vytvořit smysl života!.

A už snad jen... NIKDY jsem svého chlapa nemilovala víc, než ve chvíli, kdy mě chytl za ruku a nakopl mě k tomu, abych malému pomohla na svět.. a v tom okamžiku, kdy si vzal malého na ruku a usmál seJ... nejvíc mě "mrzí" to, že jsem 8měsíců trpěla s břichem a malej vypadá, jako kdyby ho porodil tatínek J .. .teď mám to nejvíc- dva nejmilovanější chlapy na světě!.

A zpětně jsem ráda, že jsem u porodu nedostala žádné tišící léky a přípravky, protože jsem se díky "minimálním" následkům mohla po svých dostat už 2hodiny po porodu za malým, který mou přítomnost potřeboval v tu chvíli nejvíc na světě.